Pohádka o komunikativní mrkvičce

Cokoli dáme do pusy, musí komunikovat s naším organizmem

Například kousneme-li do mrkve, hned při dotyku jazykem a prvními slinami spustí enzymy obsažené v mrkvi komunikaci, která proletí informačním kanálem do mozkových center.

Taková komunikace by mohla vypadat následovně: „Dobrý den, já jsem prosím mrkev. Přijela jsem autobusem plným živin.“ Na tato slova moudře pokývá hlavou pan enzym, mluvčí a právní zástupce paní mrkve.

Naše tělo odpoví za přítomnosti trávicích enzymů ve slinách: „Dobrý den, paní mrkvičko, dobrý den, přátelé živiny. Vítáme vás a prosíme o chvíli strpení. Nejprve vám pomůžeme z autobusu ven. Rozložíme ho na součástky, abyste s nimi mohli pokračovat dál.

Mozek dá lidskému tělu příkaz, aby ve slinách vyslalo enzym ptyalin, který rozloží škrob (kus autobusu) na jednodušší cukry (šroubky). Proto je potravu důkladně rozkousat a proslinit. Takto připravená kaše z mrkve pak může putovat do horní části žaludku, kde nejsou žádné sekreční žlázy ani kyseliny a kde se mrkev sama tráví pouze pomocí vlastních enzymů.

A opět právní zástupce a mluvčí paní mrkve – pan enzym – pomáhá rozebírat živiny, kterí posílá na místo určení:

Na seznamu máme vápník. Kdepak je?

Zde!

Dobrý den, pane vápníku. Takže vy půjdete do stehenní kosti, paní vápníková do zubů a vaše děti se, prosím, zatím uloží do rezerv.

Ano, pane!

Počkejte, máte velká zavazadla, pomůže vám s nimi horčík. Horčíku, tu málou taštičku vám vezme zinek a na cestu vám bude svítit selen. V cíli vás bude čekat vítamín D s panem fosforem. Poznáte se snadno. Držte se za ruce a pěkně jeden po druhém.

Na konci takto utvořeného vláčku se ozvalo: „Pančelko, kde jste?

Neboj se, jsem stále s tebou, maličký, broučku, stopový prvku.“ Odpověděla paní voda.

A tak je to s veškerými živinami a mineráli.

Pohádka o jablíčku hrušticce a rafinovaném cukru

Do hlavních rolí obsadíme sacharidy. V prvním případě to budou cukry z ovoce. Z jakéhokoliv zralého ovoce, protože vče se tráví stejně. Začneme v ústní dutině: „Dobrý den, já jsem cukr z jablíčka.

Dobrý den pane cukre, nemusíte se nám představovat, my jsme vás poznali. Vidíme, že s sebou máte vše potřebné, tak prosím, s vašimi kamarády si zajeďte na koupaliště, dnes svítí sluníčko. Pěkně se tam uvolníte a s vámi se uvolní také spousta energie, kterou zrovna potřebujeme.

Noto je od vás milé, tak jedeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeem.

Celá parta cukrů si to v kabrioletu sviští podle směrovek, vše odsýpá, jak má. Na palubě vládne dobrá nálada, sem tam jim u cesty někdo vesele zamává. Je krásný den, modrá obloha, všude plno zeleně.

Na rozcestí sedí policajt na motorce, který jim s usměvem ukáže nejrychlejší cestu.

Na koupališti je všechno, ja má být: veselí, radost, pohoda, sluníčko.

Motory organizmu jsou plné energie, pěkně běží na volnoběh, necítí zátěž a přitom mají obrovský výkon.

Druhý příklad je o cukrech bez enzymů. Prostě vše, co po nakousnutí vydrží nezkažené déle než 3 dny. Energetické tyčinky, sladkosti, kompoty, veškerý cukr rafinovaný i nerafinovaný, třtinové sirupy. Dokonce i ovoce sušené nad 40 stupňů. Tyto potraviny nejenže nemají enzymy, ale nemají ani vodní komunikační složku. Takže při vstupu do ústní dutiny ani nepozdraví. Jsou to doslova mrtvoly, které tělo vyhodnotí jako neznýmý předmět a spustí stresové hormony, aby zvýšenou nervozitou člověka nutily tuto neživou hmotu vyplivnout.

Na druhou stranu, mozek ze své databanky loví informace a škemrá, že tyto věci obsahují cukr, který momentálně potřebujeme. Organizmus tedy v rámci stavu nouze hmotu pozře. V kyselinách žaludku se udělá analýza, kolik je vlastně čeho. Když se zjistí, že je tam spousta cukru, je na toto velké množství povolána inzulínová armáda. Na rozcestí nesedí na motorce usměvavý policajt, ale stojí tam obrovská černá obrněná vozidla s velkými radlicemi, do nichž nabírají rakve s mrtvým cukrem. Přitom centrála stále vysílá příkazy přeměnit cukry na energii. Řinčící armáda hrne makve s mrtvými cukry ke koupališti, které se mění v kouřící krematorium. Obrovské monstrum, velké jako továrna v románu J. Verna „Ocelové město“.

Obloha už není modrá, všude je černý smog. Cukru je příliš, proto centrála dává příkaz, aby se zbytek cukru vyplavil na druhý břeh a uložil do rezerv. Ten je ale mrtvý, nekomunikuje, neslyší. Takže v krevním řečišti pak na hladině plavou mrtvoly cukrů. Červené krvinky je na sebe nabalují a nesou neznámo kam. Místo aby si krvinka vesele poskakovala s nafouknutým balonkem kyslíku, funí vlečíc na zádech sacharidovou mrtvolu.

Inzulinová policie dostává příkaz, aby se zastavila na služebně v mozku pro další úkoly. Tato služebna je postavena jen pro dvě policejní motorky, kde si ti dva policisté po službě odloží do šuplíku osobní zbraně a svačinu. Teď se ale na malý domeček řítí armáda obrněných transportérů s těžkou municí. Okolí mirumilovné služebny se mění v obrovské bojiště, protože obrněné transportéry doprovází celá tanková divize stresového kortizolu. Organizmus teď už nejede na volnoběh jako v prvním případě, ale na přeřvaný plný plyn, přitom má sotva poloviční výkon. Tělo je vyčerpané, neví si rady s inzulínovou armádou. Navíc organizmus už před vyčerpávajícím bojem značně oslabila samotná výroba inzulinu.

Tak tak, až takto dramatický rozdíl je mezi sušenkou a syrovou hruškou.

ZDROJ: SKŘIČKA, Stanislav. Oprawme se. Karlovy Vary: Nakladatelství Stanislav Skřička, 2017. ISBN 978-80-906703-0-3.

Komentáře